Jak rosteme, postupně se učíme starat se o sebe sami, a to fyzicky i emočně. Své první poznatky o péči o sebe však odvozujeme ze způsobu, jak se o nás starají druzí. Zvládnout umění seberegulace závisí do značné míry na tom, jak harmonické jsou naše první interakce s osobami, jež o nás pečují. Děti, jejichž rodiče jsou spolehlivými zdroji pohody a síly, mají v životě výhodu – dostaly určitý druh ochrany před tím nejhorším, co jim může osud nadělit.
Anglický psychoanalytik John Bowlby zjistil, že děti fascinují tváře a hlasy a jsou neuvěřitelně citlivé na výraz obličeje, postoj, tón hlasu, fyziologické změny, rychlost pohybu a nastávající akci. Tuto vrozenou schopnost považoval za výsledek vývoje, nezbytný pro přežití těchto bezmocných tvorečků. Děti jsou také naprogramovány k tomu, aby si vybraly jednu konkrétní dospělou osobu (nebo nanejvýš pár dospělých), s níž rozvíjejí svůj přirozený komunikační systém. Tak vzniká prvotní pouto vazby. Čím citlivěji reaguje dospělý na dítě, tím hlubší citová vazba vzniká a tím je pravděpodobnější, že se u dítěte rozvinou zdravé způsoby reakce na lidi okolo.
Bowlby často navštěvoval Regents’s Park v Londýně, kde systematicky pozoroval interakce mezi dětmi a jejich matkami. Zatímco matky pokojně seděly na lavičkách a pletly nebo četly noviny, děti se potulovaly kolem a zkoumaly okolí, přičemž se občas ohlédly, aby se ujistily, zda je matka stále sleduje. Když se však u matky někdo zastavil a upoutal její zájem nejnovějšími drby, děti běžely zpět a držely se poblíž, aby měly jistotu, že jim matka stále věnuje pozornost. Když si batolata a malé děti všimnou, že se jimi matky plně nezaobírají, znervózní. Pokud jejich matky zmizí z dohledu, mohou se rozplakat a nebýt k utišení, jakmile se však vrátí, uklidní se a začnou si zase hrát.
Bowlby pokládal primární (citovou) vazbu za bezpečnou základnu, z níž se dítě vydává do světa. Během následných pěti dekád výzkum spolehlivě prokázal, že existence bezpečného přístavu podporuje samostatnost a vštěpuje soucit a ochotu pomoci druhým v nesnázích. Z důvěrného dávání a braní v rámci citové vazby se děti učí, že druzí lidé mají pocity a myšlenky, které mohou být těm jejich jak podobné, tak i odlišné. Jinými slovy, „synchronizují“ se se svým prostředím a s lidmi okolo a rozvíjí se u nich sebeuvědomění, empatie, kontrola impulzivního chování a sebemotivace, což jim umožňuje stát se platnými členy širší společenské kultury.
Odstavce výše jsou ukázkou z audioknihy Tělo sčítá rány, která poukazuje na trauma jako na jednu z nejnaléhavějších otázek veřejného zdraví. Pokud se chcete dozvědět, jak trauma dopadá na naši mysl i zdraví a jak se z něj léčit, tato audiokniha vám odhalí spoustu zajímavých informací i příběhů.
